nature-2445904_1920

Nechci to vidět

Procházíme se kouzelně zbarvenou podzimní krajinou a pod nohama nám šustí barevné listí. Položila jsem klientovi otázku ve snaze jej navést k nalezení odpovědí, které na naší společné cestě hledá. Dlouho mlčí. Já nevím. Já tam prostě nevidím. Nejde mi to. Ptám se, jaká je skutečná pravda. Jak by zněla věta, která by jeho stav pojmenovala přesně a pravdivě. Odpověď přišla bez zaváhání. NECHCI TO VIDĚT.

Když jdu večer spát, tato jeho krátká věta mi zní v hlavě. Ráno po probuzení je první myšlenkou, která mi proběhne myslí. Dobře, to už není náhoda. Zdá se, že mě tahle věta zve, abych se podívala, co pro mě znamená a co já sama nechci ve svém životě vidět. Nějak se mi ale do toho nechce. Pořád je něco důležitějšího. Neustále je nějaký důvod to odložit na později. Tuhle svou vnitřní hru znám. Je mi jasné, že nevinně vyhlížející větička v sobě pro mě ukrývá důležitou zprávu a podle všeho jsou věci, před kterými zavírám oči.

Přiznám se, celkem mě to překvapilo. Já, která na sobě víc jak 20 let pracuji, koučuji a provázím druhé, znám spousty technik a metod osobního rozvoje….a nechci něco vidět???

Tak jo… Co teda nechci vidět?

První obrazy a odpovědi přicházejí snadno a rychle. Strava, která poslední dobou není zrovna nejlepší a nedělá mi dobře. Pohodlnost, které jsem propadla. Vztahy, které mi nesvědčí a já je přesto živím svou pozorností a přítomností v nich. Rozpracované či naplánované věci, které čekají jen na to, až si na ně udělám čas. Je toho víc…

Vím, že před těmito věcmi zavírám oči úmyslně. Jsou tam, vím o nich, ale nechci je vidět. Jsem jako dítě, které stojí nad rozbitým hrníčkem a zakrývá si oči v naději, že se TO tím vyřeší. Je mi jasné, že teď, když jsem oči otevřela a pravdivě se na vše podívala, budu chtít změnu k lepšímu. To si však bude žádat mou snahu, energii, odvahu, dočasné nepohodlí, možná prokousání se nepříjemnými rozhovory ať už sama se sebou nebo s druhými. To zvládnu. Nechci pro sebe totiž nic míň než to NEJ, co mi život může nabídnout.

To ale ještě není konec. NECHCI TO VIDĚT. Co dalšího mi to ukazuje?

Zlobí mě, když vidím odpadky pohozené ve volné přírodě. Chce se mi plakat, když vidím pěnu na hladinách našich vod. Je mi úzko, když čtu a sleduji videa o úrovni znečištění ovzduší, dokonce i u nás v Beskydech, o zamoření moří a oceánů hromadou plastů, o drancování a vypalování stovek a tisíců hektarů lesů pro různé důvody, o ekologických neštěstích, o hynoucích zvířatech. Sleduji zprávy a informace, ale ve skutečnosti si je nepouštím k tělu. Tohle vidět nechci! Mám totiž strach. Bojím se, že bych mohla zjistit, že už je pozdě. Bojím se, že pro moje vnoučata a pravnoučata není žádná budoucnost, protože se nebude mít KDE odehrávat. Vážně je toto odkaz, který tady po sobě chci našim potomkům zanechat? Navíc překvapivě zjišťuji, že si občas říkám, že jeden člověk nic nezmění. Cože? OK. Další věc, kterou jsem nechtěla vidět.

Nechávám v sobě plynout všechny obrazy a pocity bezmoci a beznaděje se postupně začínají proměňovat. Vedou mě k “revizi” mého vztahu k přírodě a tomu, co pro ni dělám. Třídím odpad, sbírám odpadky při svých toulkách přírodou, snažím se nevyhazovat věci, které mohou ještě někomu jinému dobře posloužit, doma používám ekologické čistící a kosmetické prostředky, upřednostňuji oblečení z přírodních materiálů, na menší vzdálenosti chodím pěšky, místo abych sedla do auta, chovám se k přírodě a jejím zdrojům s úctou. Mám však ještě stále jisté rezervy a v mnohém můžu být důslednější (třeba zrovna v třídění odpadu a také jeho minimalizaci). A ano, i jako jedinec toho zmůžu dost. Sice se asi nikdy nezapojím do nějakého globálního ekologického hnutí, ale můžu pokračovat v tom, co už dělám a své hodnoty ve vztahu k přírodě a přírodním zdrojům předávat svým dětem. I to je dost. Nějak to vnáší do mého těla pocit klidu.

Můj čas strávený s původně nevinně vyhlížející kratičkou větou vyslovenou mým klientem pokračuje dál. Postupně mi přicházejí uvědomění a vhledy z nejrůznějších oblastí i rovin sebe sama a vztahování se k sobě i druhým. Každá věc, kterou takto uvidím, se dostává do pole mé pozornosti. Stává se jasnější, v určitém slova smyslu hmatatelná a já s ní díky tomu můžu něco udělat. Nebo taky nemusím :)

V každém případě pro mě bylo prospěšné podívat se na to, co ve svém životě a v sobě sama nechci vidět. Před čím pomyslně zavírám oči, než abych jimi pohlédla do očí pravdě a čelila tomu, co ucítím, co se o sobě dozvím, co pochopím, čeho nového si všimnu.

Děkuji, drahá krátká věto, že jsem díky tobě mohla uvidět další kus sebe sama. Vnesla jsi do mého života novou úroveň klidu, nadhledu, pochopení a také pravdivosti. Byla to zajímavá a přínosná reflexe, kterou si ráda zase někdy zopakuji.

Bohdana Kabátová
Máma dvou dětí, průvodkyně v oblasti práce s vnitřními zdroji a využívání osobního potenciálu. Miluje tanec, zpěv a kresbu jen tak pro zábavu i jako prostředky sebevyjádření a práce s vlastním nitrem. Provází ženy i muže na cestě k jejich vnitřní moudrosti a síle. Je autorkou projektu Beskydské probuzení a aktivně se podílí jako spoluprůvodkyně na projektu Putování Saharou.

Líbil se vám tento příspěvek? Chcete vědět, co nového se u nás děje?

Vaše výše uvedené osobní údaje budeme zpracovávat pouze za účelem vzájemné komunikace a obchodních sdělení týkajících se novinek na blogu a v našich projektech. Svůj souhlas se zasíláním a zpracováním osobních údajů můžete kdykoli odvolat prostřednictvím odhlašovacího odkazu v každé kampani. Jak zacházíme s ochranou Vašich osobních údajů si můžete přečíst zde >>>
Komentáře